homekontakt
  auditorská kancelář autorská tvorba penzion Pivoňka Lions club



autorská tvorba

Dosud vydáno:

FAUST a ZUZANKA

Poněkud hořkosladká novela o pozdní lásce...
více >>

PODIVUHODNÉ PŘÍBĚHY LESNÍHO SKŘÍTKA BONIFÁCE

Pohádková knížka o malém lesním skřítkovi...
více >>

POHÁDKY SKŘÍTKA BONIFÁCE

Pohádková knížka o malém lesním skřítkovi...
více >>

O KRÁSNÉ PANNĚ JULIÁNĚ

kniha aneb báchorky a pověsti Českého Lesa
více >>

KAMÍNKY

Kniha je sbírkou básní, které autor napsal v průběhu svého dosavadního života, doplněny o obrazy, které rovněž v průběhu života namaloval...
více >>

KARA MOR, POSLEDNÍ ČARODĚJ ZE ZEMĚ KŮD

kniha karamor Knížka pro děti (10-12 let)...
více >>

BONIFÁC – podivuhodné príbehy lesného škriatka

Tato kniha je překladem knížky Podivuhodné příběhy lesního skřítka Bonifáce...
více >>

Šibalské kousky skřítka Bonifáce

Pohádková knížka o malém lesním skřítkovi...
více >>

Robinsoni na Pivoni

...
více >>

Tsunami

...
více >>

 

 

KAMÍNKY

Vyšlo v r. 2014. Autorem básní, obrázků i grafického zpracování je Ivan Vičar

Kniha je sbírkou básní, které autor napsal v průběhu svého dosavadního života, doplněná o obrazy, které rovněž v průběhu života namaloval, pochopitelně ne všechny, ale výběr z těch, které mu z různých výstav nakonec doma zůstaly. Jsou to básně romantické, v nichž zazní láska teprve klíčící, láska naplno vzplanutá, první pochyby, rozchody, a pak už jen vzpomínky na ni.

Název má symbolizovat malé kamínky – básničky a obrázky, které se mu cestou životem vytrousily z kapsy. Zvedne je ten, kdo bude chtít, komu se zalíbí, koho potěší. Jak autor v doslovu píše, i kdyby to byl jen jediný člověk na širém světě, pak tato knížka splnila svůj účel.

Jedna z básní za všechny:

Půl vteřiny

Motto: Může-li kdož skrýti ohně v klíně svém
aby roucho jeho se nepropálilo? /Kniha přísloví/

Už jsem byl vlastně na půl cestě pryč
už jsem měl zprudka nakročeno
v ruce jsem držel od východu klíč
půl těla bylo k němu otočeno

Chtěl jsem jít přece dál a oči odvrátit
tím směrem kde mi voněl svět
jít a nikdy se sem víckrát nevrátit
jít rychle nebo radši odletět

Už jsem se viděl za tím stolem
už jsem byl duchem někde vpřed
hlavně se nerozhlížet kolem
tu půl vteřinu aspoň vydržet

Však
tys tam v té chvíli stála (a přece ke mně běžela)
jenom se tiše dívala (a přitom na mne s touhou volala)
s pažemi spuštěnými (kterými jsi mne vroucně objímala
a s hlavou na mých prsou položenou
horkými slzami jsi plakala)

Zatímco já jak zapálená svíce
pozbyl jsem rázem zbraně své i štít
a ani jsem se nepokoušel více
rouchem svým v klíně oheň skrýt


cara

 

 

BONIFÁC – podivuhodné príbehy lesného škriatka

Do slovenštiny přeložila Andrea Hynková, vydalo vydavatelství TORIBA. Vyšlo v r. 2013.
Ilustrace Jaromír František Palme

Tato kniha je překladem knížky Podivuhodné příběhy lesního skřítka Bonifáce.

Cena v knihkupectví na Slovensku 9,60 EUR, v ČR 260,- Kč.

Přímo od autora cena 8,2 EUR / 220,- Kč.


cara

 

 

KARA MOR, POSLEDNÍ ČARODĚJ ZE ZEMĚ KŮD

Vyšlo v r. 2011 vlastním nákladem v počtu 1.500 výtisků. Dosud na skladě
Obálku a výtvarné doplňky zhotovil Jaromír František Palme.

Tato knížka je určena pro poněkud starší děti (9 -12 let). Hrdiny příběhu jsou tři děti - Lucka, Kubík a Slávek. Čtenář se z knihy dozví o existenci tajemného národa Kůdů, žijícího kdesi na této Zemi, ale mimo náš lidský svět. Kůdové kdysi dávno přicestovali ze vzdálené planety velmi vzdálené sluneční soustavy. Vytvořili si u nás divukrásnou říši, které vládne dobrotivý čaroděj Kara Mor. Tento svět je velmi krásný a Kůdové svého dobrého čaroděje velmi milují, avšak Kara Mora opustila jeho věrná a dobrotivá manželka a on je nyní velmi smutný, ztrácí svoji kouzelnou sílu, a celému světu Kůdů hrozí zánik. Jedinou nadějí je poslední princezna tohoto rodu, kterou však na svém černém hradu vězní zlý čaroděj Boraxador. Podaří se třem dětem zachránit tento národ před katastrofou?

UKÁZKA Z KNIHY KARA MOR
poslední čaroděj ze země Kúd

1. Nový nájemník

Slávek nemohl dospat rána. Aby ne, dnes přece začínají prázdniny! Jak sladké slovo, PRÁZDNINY! Dva měsíce prázdnin! Ve škole to nedopadlo tak docela nejhůř, dvojek sice víc jak jedniček, ale zato trojka žádná. A to ještě v pololetí mu matikářka vyhrožovala, že ho trojka nemine. Ale Slávek pak doopravdy zabral, učil se jak mourovatý, a tak to nakonec přece jen zvládl na tu dvojku. Ne že by se bál co na to jeho rodičové, maminka by mu stejně nic neřekla, bože, jedna trojka sem, jedna tam, co na tom, Slávku, příště bude líp! Táta by mu taky nenadával, on má jiné starosti, ale děda, ten by se mu vychechtal, až by se za břicho popadal. Trojka z matiky! A to chceš být inženýrem, jo ? Cha cha! Tak leda popelářem! Hele, nechtěl by ses jít radši učit na holiče? Děda je už pár let v důchodu, ale dřív, když ještě chodil do práce, byl docela známým konstruktérem. Vymýšlel nové stroje. Dokonce i v novinách o něm psali, ve stole má schovanou fůru výstřižků! Ještě i dnes za ním občas přijdou z továrny, aby jim něco poradil.
Slávek chce být také konstruktérem, ale stroje ho moc nebaví, on chce být konstruktérem vesmírných lodí. Už o tom přečetl spoustu knížek a ve svém pokoji má celý arzenál modelů těch nejslavnějších modulů a raket co kdy lítaly po nebi. Jasně, že matematika je pro jeho obor základ, to on taky ví. Ale stejně má raději fyziku. A taky chemii. Ach jo, ta matika!
Pod oknem se ozvalo známé zapískání. Vykoukl z okna a uviděl na chodníku copatou hlavičku kamarádky Lucky. Lucka je bezva. Je to sice jen holka, a ještě o rok mladší, ale na holku toho umí docela dost, víc, než některý kluk. Má smysl pro pořádné dobrodružství a nevymýšlí si takové ty pitomé holčičí hry s panenkami a kočárky. Akorát že má věčně na krku toho svého brášku, Kubíka. Oba její rodiče chodí do práce, a tak ho má na starosti. Jenže, co chcete dělat s mrňousem, který právě vylezl z kašičky?
„Slávku, něco se děje, pojď honem ven!“ volala Lucka přiškrceným hlasem a oči jí vzrušením vylézaly z důlků.
Co by se tak asi mělo dít, takhle brzy po ránu, položil si Slávek otázku, ale už si obouval kecky a mazal dolů po schodech. Lucka by ho nevolala jen tak, něco zvláštního tam opravdu muselo být.
A bylo! Před jejich domem stál velký stěhovací vůz a nějací lidé z něj právě začali vynášet do domu velice prapodivné věci - velké černé skříně, černé krabice a kufry, a pak také ještě jiné předměty podivných a nevídaných tvarů, o kterých Slávek s Luckou marně přemýšleli, k čemu by asi mohly být. Všechno to nosili až úplně nahoru, do posledního patra, které vlastně ani nebylo pořádným patrem; bylo to podkroví, které mělo malá okna do střechy, a kde oba ještě nikdy nebyli, a ani si nepamatovali, že by tam předtím někdy někdo bydlel.
Když bylo všechno z auta vyneseno, vystoupil z kabiny dlouhý štíhlý pán s bílými vousy, celý v černém, přes ramena černý plášť, v jedné ruce nesl dlouhý černý deštník a v druhé ruce předmět zahalený černým přehozem, který vypadal jako klec na ptáky. Za ním si vykračoval velký černý kocour. Když procházeli kolem nich, Lucka na něj udělala: čiči! Nato se kocour zastavil, upřel na ni ostrý pohled, chvíli to vypadalo, jako by ji chtěl napomenout, ale pak se hrdě otočil a pokračoval dál za svým pánem s vysoko zvednutým ocasem.
Lucka udiveně vyhrkla: „viděls to, Slávku, málem na mě skočil!“
Slávek zakroutil hlavou: „no jo, člověče, všechno je to nějaké divné. To budeme muset pořádně prozkoumat.“
„Luckóó, kde jsíí, pojď si pro Kubíka,“ ozvalo se z druhého patra.
Slávek nakrčil nos, Lucka bezradně pokrčila rameny: „ach jo, co můžu dělat, musím si ho vzít, máma jde do práce.“
Slávek odevzdaně přikývl: „no jo, vem ho sebou, může dělat spojku, nebo tak něco.“
Lucka odběhla domů a Slávek zatím obešel dům. Jejich dům je jedním z nejstarších domů v jejich čtvrti, která je zase nejstarší ve městě, takže by se dalo říct, že je to možná vůbec nejstarší dům ve městě. Odedávna se mu říká U zvonu, což vyplývá z domovního znaku, který je umístěn v průčelí, a že je to pořádný starobylý zvon. Nikdo přesně neví, jak je ten dům starý, dost možná, že tu stojí odjakživa. Má čtyři patra a podkroví, a dole velký tmavý sklep, do kterého vlastně nikdo nechodí od té doby, co bylo zavedeno plynové topení a přestalo se do něj skládat uhlí. Vypráví se, že dům má sklepení dvoje nad sebou, a to spodní je prý propojeno chodbami s podzemím města. To však nikdo neví jistě, protože není nikoho, kdo by to byl někdy prozkoumal a ověřil.
Nahoře v podkroví se otevřela malá střešní okýnka a z jednoho z nich vyletěl velký černý pták, vypadající jako velký havran a zmizel kdesi nad střechami. To se podívejme! Slávek zaujal pozorovací postavení na protější straně ulice, odkud bylo na podkroví dobře vidět. Z domu vyšla Lucka a Kubíkem, Lucka přiložila prst na pusu a tím Kubíkovi naznačila, že musí být zticha a vůbec se chovat jako správný zvěd. Podél zdi se připlížili k Slávkovi.
„Tak co, je něco nového?“
„Před chvílí z okna vyletěl pták, černý jako smůla, a měřil skoro metr,“ hlásil Slávek.
„Ty brďo! A kam letěl?“
„Tam, k Šibeníku,“ mávl rukou Slávek. Šibeník je vysoký kopec za městem, kde kdysi dávno stávala šibenice. To je tak strašidelné místo, že tam nikdo nechodí, a ani děti si tam nechodí hrát. Jednou tam kluci sáňkovali, a jeden z nich se přitom tak ošklivě poranil, že z toho dodneška kulhá. A jindy si tam někdo zlámal ruku, když lezl na strom a spadl dolů. A zase jindy tam někdo vrazil s kolem do stromu a odvezli ho do nemocnice. Není divu, že tam pak už nikdo nechodil, ani v létě, ani v zimě.
„Fíí,“ udělal Kubík, a posunul si čepici dozadu.
Okouněli tam ještě asi hodinu, ale už se nic nedělo, jen sem tam projelo kolem nějaké auto. Užuž chtěli hlídku opustit, když v tom přijelo před dům auto a z něj vystoupil vysoký pán v černém oblečení s bílými vousy, který vypada,l jakoby z oka vypadl novému nájemníkovi. S černým deštníkem pod paží vstoupil do domu. Slávek se podíval na Lucku, Lucka na Kubíka a Kubík na Slávka.
„No teda, to vypadá, jako když má ten nový nájemník dvojníka,“ zauvažovala Lucka.
„Anebo..,“ naznačil Slávek, ale nedopověděl. Ta myšlenka se mu zdála moc divoká.
„Co myslíš?“ naléhala Lucka. Slávek jen potřásl hlavou: „ne, ne, to je pitomost.“
„Ale co?“ nedala Lucka pokoj.
„No, víš, tak mě napadlo, jestli to není jeden a tentýž člověk.“
Lucka vykulila oči: „ty bláho! Myslíš? Ale jak by se dostal z domu ven, abychom ho neviděli, vždyť jsme se odtud ani nehnuli?“
Slávek se jen přemítavě podrbal na hlavě: „no právě, to taky nechápu.“
Kubík přešlápl z nohy na nohu: „co tak se podívat nahoru,“ navrhl.
Slávek to chvíli převaloval v hlavě, pak přikývl, „no, nakonec proč ne, můžeme to zkusit.“
Vstoupili do domu a neslyšně se plížili po schodech nahoru. Kovové dveře do podkrovního bytu vypadaly přísně a nedobytně, a nic se z nich nedalo vyčíst. Kamarádi už se zklamaně otáčeli k odchodu, když je bystrá Lucka upozornila: „hele, je tam nový štítek.“ A opravdu, poměrně dost vysoko byl na dveřích připevněn úplně nový malý štítek s mosazným rámečkem. Na štítku stálo jediné slovo: HUGO.



cara

 

O KRÁSNÉ PANNĚ JULIÁNĚ, aneb báchorky a pověsti Českého Lesa

Vyšlo v r. 2009 vlastním nákladem v počtu 1.500 výtisků. Dosud na skladě
Ilustrace Jaromír František Palme.
Prodejní cena 150,- Kč vč. DPH, plus poštovné při zaslání na dobírku

Kniha je autorovým holdem krásné krajině Českého Lesa, tj. kraji mezi Domažlicemi a Chebem, v tomto případě speciálně oblasti mezi Klenčím a Bělou n.Radbuzou.
Autor sám o tom píše v úvodním slově následující:

Český Les. Krajina nejdřív liduprázdná, posléze po několik století zabydlovaná sousedy ze západu, a po válce všem nám odcizená, zadrátovaná a opět vylidněná. A přece krajina, která od nepaměti patřila k této zemi, i když jsme na ni málem zapomněli. Žili tu lidé. V potu tváře a tvrdou prací dobývali ze země chléb svůj vezdejší. Už tu nežijí, stovky vesnic, vesniček a samot zmizely, jakoby nikdy nebyly. Zanikl dětský smích, štěkot psů a volání hospodáře. Ty tam jsou dávné lásky, sny a tužby, hádky a potyčky, milování a slzy neštěstí. Něco však přece zůstalo. Lidé, kteří tu žili, si vyprávěli svoje pohádky a pověsti, z nichž mnohé se zachovaly dodnes. Někdy jsou to celé dlouhé příběhy, někdy jen docela krátké zmínky.
Tyto příběhy mě natolik zaujaly, že jsem se pokusil z nich utvořit knihu. Nebudu předstírat, že rozumím historii a nebudu zapírat, že v mnoha příbězích této knížky je velká dávka mé básnické licence, pokud nebyly v mé spisovatelské dílně vyrobeny zcela. Nešlo mi ani o historickou autenticitu ani o přesné podání pověstí, chtěl jsem spíše přivolat vůni kraje a jeho obyvatel. Rád bych, aby to byl hold krásné a tajemné zemi, Českému Lesu.
Děkuji těm, kteří mě na mé cestě inspirovali, zejména panu Zdeňkovi Procházkovi a paní Marii Špačkové, jejíž milou knížku O zlém Volfu Dobrohostovi vřele doporučuji si přečíst.
Pokud Vás moje povídky natolik zaujmou, že se rozhodnete Český Les navštívit, splnily svůj účel. Přijďte, a kochejte se. Je čím.


    OBSAH
  • Několik slov na úvod
  • Odborný doprovod
  • O napravení kupce Bartoloměje
  • Jak město Bělá k řece přišlo
  • O posvátném pařezu
  • O zlatém pokladu hradu Herštejna
  • O pivoňském strašidle
  • O vodníku Kryšpínovi
  • Dvě polínka
  • O Černém Cverkovi
  • O krásné panně Juliáně a zázračné studánce
  • O Jáchymovi a strašidelném procesí
  • O Johance a Niklovi
  • O sedláku Brychtovi
  • O Bílé paní HoršovskoTýnské
  • Pověst o černé svaté Anně
  • O darované vesnici
  • O černém psu s ohnivými očima
  • O zlaté studni v Mutěníně
  • O dvou kamenných bochnících

Ukázka: Jak město Bělá k řece přišlo (soubor PDF)



cara

 

PODIVUHODNÉ PŘÍBĚHY LESNÍHO SKŘÍTKA BONIFÁCE

Vyšlo v r. 2007
Ilustroval Jaromír František Palme.
Prodejní cena 220,- Kč vč. DPH, plus poštovné při zaslání na dobírku

Je to pohádková knížka pro menší děti o malém lesním skřítkovi s čarovnou čepičkou. Skřítek je sice velký jako vrabec, ale díky té čepičce má velikou moc. Ten když řekne třeba – ať ten strom ihned spadne a smekne čepičku, je dokonáno, strom spadne jako by ho sfoukl vítr. Počtěte si nyní, co všechno s touto čepičkou způsobil.

Předmluva
Když jsem byl ještě malý, často jsem se dospělých vyptával – jak to, že sloni mají tak velké uši, proč hadi nemají nohy, jak to, že stonožky mají tolik nohou a my jen dvě, proč medvědi celou zimu prospí, a kam se na podzim ptáčci zpěváčci stěhují a.. a, no zkrátka napadalo mě samé, proč a jak to přijde, ale nikdo mi na to nedokázal odpovědět. Dospělí jen krčili rameny a říkali, že to tak prostě je a hotovo. Pak jsem na to zapomněl. Uteklo hodně roků, stal jsem se tatínkem, a uteklo zase hodně roků, a stal jsem se dědečkem. A kdo jste někdy byli dědečkem, víte, jak to je. Večer, když se má jít spát, tak se kolem vás ta drobotina sesype a dědo, povídej. Tak jsem povídal a povídal, a jednoho dne mi všechny povídánky došly. A co teď, povídám si, zítra budou zase chtít nějakou pohádku, a já už žádnou další v batohu nemám. Tu noc jsem spal moc špatně, to vám povídám. Převracel jsem se v posteli z boku na bok a pořád jsem přemýšlel, co dělat. Nakonec jsem přece jen usnul. A v tom snu se mi zjevil malinký človíček, sotva větší než krabička sirek a povídá mi: „Jsem lesní skřítek Bonifác. Vidím, vidím, že máš trápení. Kdyby šlo jen o tebe, nechal bych to být, ale když jde o děti, pomohu ti. Každou noc ti budu vyprávět jednu příhodu z mého života, a ty to budeš vyprávět dětem, co říkáš?“ Radostí nad tím jsem nadskočil, až jsem spadl z postele. Skřítek dodržel svůj slib, a po mnoho nocí mi vyprávěl svoje příhody. A tak jsem se konečně dozvěděl, proč krtci žijí pod zemí a pořád hrabou, proč mají klokani na břiše kapsu, proč zebry chodí v pyžamu, kam se na zimu stěhují naši ptáčci zpěvaví a další a další zajímavé historky. Mnoho z nich jsem zase do rána zapomněl, ale co jsem nezapomněl, pověděl jsem vnoučatům a napsal jsem to také do této knihy, abyste to věděli i vy. A já vám k tomu přeji dobré počteníčko.


Ukázka

Proč mají stonožky sto nohou a nic nestíhají
Teď se zeptáte - copak stonožky měly někdy míň nebo víc nohou než dnes? Přece od toho se jmenují stonožky, že mají a měly sto nohou, no ne? Ale kdepak! V dávných a dávných časech naše stonožky měly jen čtyři nohy, však se také jmenovaly čtyřnožky. A jak jim to běhalo! A všechno stíhaly. Jenže pak se stalo něco, co už si málokdo pamatuje.
Na Žabím vrchu se narodila jedna malá čtyřnožka, jménem Pyšněnka a už od malička to byla velká parádnice. Když trochu povyrostla, usmyslela si, že je velká krasavice a pořád jen přemýšlela, jak by se ještě víc vyparádila. A tak se stalo, že jednou přišla k ševci koupit si nové boty. Jenže ouha, ten švec byl velmi ale velice šikovný, a měl tam těch bot! A všechny moc krásné, jedna botka hezčí než druhá. Milá Pyšněnka si vyzkoušela jedny boty, pak druhé, pak třetí, čtvrté a tak pořád dokola. Když si konečně vyzkoušela všechny ty botky, co tam měl, a měl jich tam celých padesát párů, zesmutněla, protože se pořád nemohla rozhodnout, které by si měla koupit. A tak šla domů a pořád jenom přemýšlela, jak to udělá. Samozřejmě, mohla si koupit ty boty všechny a postupně je střídat, jenže naše milá Pyšněnka by je nejraději nosila všechny najednou. Jenže jak to udělat, když má jen dva páry nohou?
A tak nad tím pořád přemýšlela a byla čím dál smutnější, až se nakonec vypravila za skřítkem Bonifácem.
„Milý skřítku, mohl bys zařídit, abych měla sto nohou?“ ptala se ho nesměle.
„Sto nohou?“ podivil se skřítek Bonifác. „Co to je za nesmysl, kdo kdy viděl někoho, kdo má sto nohou, vždyť se ti do sebe zapletou a neuděláš ani krok!“
„Když já bych je strašně chtěla, abych mohla nosit sto těch krásných botek od našeho ševce,“ prosila Pyšněnka.
Skřítek Bonifác nad tím všelijak kroutil hlavou, ale když se nedala odbýt, řekl:
„Ať máš teda sto nohou, ale nechoď si pak ke mně stěžovat!“ a sundal kouzelnou čepičku.
V tu ránu měla naše Pyšněnka padesát párů nohou a šťastná se vydala na cestu domů. Jenže to nebylo tak jednoduché. Nikdy předtím tolik nohou neměla, a teď nevěděla, jak se s nimi chodí, která má vyrazit první, která druhá a tak dál. A tak na každém kroku vrávorala, zakopávala jednou nohou o druhou a trvalo to hodně dlouho, než se s těmi sto nohami naučila chodit. A navíc, jen ty čtyři nohy byly obuté, ostatní byly bosé a tuze ji to v lese do nich píchalo a škrábalo. Nakonec ale přece jen domů došla, a hned k ševcovi a vykoupila mu celý jeho krámek.
Ráno si musela přivstat, aby stihla všechny ty boty obout. Když se pak objevila na palouku se všemi těmi krásnými botami, ostatní čtyřnožky z toho byly úplně paf. Závistí byly úplně bledé a hned se Pyšněnky vyptávaly, jak to udělala, že má tolik pěkných nohou.
Když jim to řekla, všechny se rozběhly do lesa za lesním skřítkem Bonifácem. Skřítek nad nimi kroutil hlavou.
„Víte, vy hloupé, co po mně chcete? Zítra za mnou přiběhnete, abych vám je zase odčaroval, ale to už nepůjde, tohle kouzlo se zrušit nedá!“ varoval je.
Ale čtyřnožky jako když ztratí rozum. Pořád prosily a naříkaly, až nakonec skřítek řekl, aťsi tedy mají těch sto nohou, když o to tak stojí a sundal čepičku. V lese nastal hrozný zmatek. Čtyřnožky, teď už vlastně stonožky, vrávoraly na té spoustě nohou, zakopávaly jedna o druhou a padaly na zem. Trvalo hodně dlouho, než se na těch nohou naučily jakžtakž chodit a hned všechny k ševcovi, aby jim udělal taky tak pěkné botičky, jako měla ta první.
Chudák švec pak pracoval celý rok ve dne i v noci, aby všem těm stonožkám vyrobil tu spoustu bot. Mezitím chodily skoro bosé a do neobutých nohou je to pořádně píchalo a škrábalo. Já vím, že už leckterá zalitovala, že si nechala přidělat ty další nohy, ale kouzlo už se nedalo zrušit, a taky se styděly přiznat, že udělaly hloupost. A co teprve až všechny ty stonožky byly konečně obuté do všech těch sto botek, to teprve začalo trápení!
Ráno musely vstávat o hodně dřív než předtím. Víte, jak to dlouho trvá, než si navlečete sto ponožek a obujete sto botek? Skoro celé dopoledne! Často se nestihly ani nasnídat. V poledne se naobědvaly, pak se trošku prošly po venku a hned potom zase začít se zouváním, aby to stihly do večeře.
Od té doby už stonožky skoro nic nestíhají, právě tak jen se obout a zase zout. A tak už neběhají vesele po lese, ale hanbou zalézají pod kameny, aby nebyly moc vidět.

Obsah

  • Proč krtci žijí pod zemí a pořád hrabou
  • Proč mají stonožky sto nohou a nic nestíhají
  • Proč už psi nelítají a nemají rádi pošťáky
  • Proč ryby žijí ve vodě a nemluví
  • Proč jsou zebry pruhované
  • Proč mají žirafy tak nemožně dlouhý krk
  • Proč si šneci nosí na zádech svůj domeček
  • Proč mají klokani na břiše kapsu
  • Proč mají sloni tak dlouhý chobot a nekamarádí s krokodýly
  • Kde se vzali netopýři
  • Proč datlové pořád klovou do stromů
  • Proč se psi zlobí na kočky a kočky na myši
  • Proč mají čápi tak velký zobák
  • Čemu se pořád směje racek chechtavý
  • Co mají velbloudi v těch svých hrbech
  • Kam se dívají slunečnice
  • O ptácích pošťácích
  • Proč se žížaly schovávají pod kameny
  • O čem si šeptá rákosí
  • Kam táhnou tažní ptáci
  • Proč raci lezou pozpátku
  • Proč mají opice holý zadek
  • Proč jsou chobotnice samá ruka samá noha


RECENZE
Když kdysi výtvarník Jaromír Palme ilustroval knížku Jak jsme se učili slušně nadávat (2004), prozradil mi její autor Vojtěch Steklač, že zatímco Adolfa Borna si kdysi „sám vybral“, Jaromír Palme byl pro (další) příhody kluka Boříka (a jeho party) vybrán redakcí. Až nad knihou Ivana Vičara vytušíme, proč tomu tak tenkrát asi bylo: Palme v kresebném vývoji skutečně postupně doputoval až k čistě bornovskému stylu, a to tak zřetelně, že totální většina rodičů jeho knihu koupí v přesvědčení, že je další z prací Adolfa Borna. Není tomu ale tak. Zato dílem Vičarovým však pohádky zůstávají a autor „přivítá vaše názory a připomínky a odpoví na vaše dopisy“, jak se dočítáme na straně čtyři. I pokračujme právě takovým dopisem. Vážený Ivane Vičare! Vyčaroval jste za sebe zatrolenou náhradu. Je jí titulní skřítek, ale ne větší než vrabec – a ještě k tomu je zelený. Ale někdy hnědý. Nebo i žlutý, píšete, a „není v lese, na poli či na pasece nikoho, kdo by měl větší moc a sílu,“ a ta moc a síla spočívají ve špičaté čepici, kterou zdědil po kouzelném pradědečkovi, takže když breptne „ať studánka vyschne“ a tu čepici sejme, je dokonáno – studánka se ztratí a „jako by v ní voda ani nikdy nebyla“. Nutno ale dodat, že sám pan Bonifác se vám nikam nevytrácí, tedy z těch třiadvaceti pohádek o tom, co všecko provedl, „když ho lesní zvířátka opravdu ale hodně moc dopálila“. To je dobře. A jedině díky němu tedy už stonožky nemají čtyři nohy („tak jako dřív“), ale věrny svému jménu opravdickou stovku. Jenom díky Bonifácovi a jeho čepici už nelétají psi „jako kdysi lítávali“, zatímco zebry naopak nadále nosí pyžamo a žirafy mají „tak hloupě dlouhý krk“. A nepřestáváte: A proč krtkové žijí pod zemí a pořád hrabou a proč ryby žijí ve vodě a nemluví a proč si šneci nosí na zádech domeček a proč klokani nosí kapsu a proč mají sloni tak dlouhý chobot a kde se vzali netopýři a proč datlové pořád klovou do stromů a proč se psi hněvají na kočky a proč kočky na myši a proč mají čápi dlouhé zobáky a čemu se pořád směje racek chechtavý a co mají dvojhrbí velbloudi v hrbech a co ti jednohrbí a kam se dívají slunečnice a proč se žížaly schovávají pod kameny a na jaká témata si šeptá rákosí? Kam táhnou ptáci? A proč raci vlastně lezou pozpátku? Ta všecka věčná proč jste dětem zodpověděl, ale nešlo by to, kdyby neexistoval ten hodný titulní skřítek. Dost, konec dopisu. Teď už jenom mezi námi. Že je Bonifác hodný? Opravdu? „Když má špatnou náladu, nebo ho někdo rozzlobí, ó jé, to je zle! Proto se ho všichni bojí a dávají si dobrý pozor, aby s ním byli zadobře.“ Aha, takhle je to. I tradiční hrdinové jdou s dobou a jako nám Palme připomíná Borna, tak nám Ivan Vičar připomíná náměty svých pohádek především Miloše Macourka, i když bez jeho charakteristických souvětí. Je skoro nemožné téhle jeho knize nepropadnout a neváhat, zda se pod autorovým jménem ve skutečnosti neskrývá spíš ten „velký vypravěč“ Kecalosaurus ze strany 77… Skoro bych věřil že ano.

Ivo Fencl


cara

 

POHÁDKY SKŘÍTKA BONIFÁCE

VyŠlo v r. 2008 vlastním nákladem v počtu 1.500 výtisků. Dosud na skladě
Ilustroval Jaromír František Palme.
Prodejní cena 220,- Kč vč. DPH, plus poštovné při zaslání na dobírku

Tato kniha volně navazuje na první knížku o skřítkovi Bonifácovi – „Podivuhodné příběhy lesního skřítka Bonifáce“, aniž by však čtenáři této knihy nutně museli nejdříve číst tuto první knihu.
Kniha má dvě hlavní části; první část představují opět příběhy o tom, co a jak se stalo různým zvířátkům vlivem skřítka Bonifáce, který má po pradědečkovi kouzelnou čepičku a s ní provádí pravé divy.
Tak se čtenář dozví, proč si vlastně pštrosi strkají hlavu do písku, proč už zvířata nemluví lidskou řečí, ale každý druh má úplně jinou řeč, proč válčily myši s žábami a proč tím pádem mají teď myši velké uši a žáby žádné, které zvíře je na světě nejstatečnější, proč tučňáci chodí neustále ve fracích, kam zmizeli všichni ti draci, kteří tu kdysi dávno žili, proč mají velryby v puse cedník, proč kozy mají rohy a zajíci dlouhé nohy a ještě další proč a zač.
Druhá část knihy je příběh o nemocné holčičce z hájovny, která se nemůže vystonat, a které na přímluvu zvířátek vypráví skřítek Bonifác poněkud praštěné pohádky tak dlouho, až ji uzdraví. Jsou to pohádky:
- Pohádka o skřítkovi sazáčkovi
- Pohádka o chlupaté princezně
- Pohádka o modrém zajíčkovi
- Pohádka o princezně Kočce stříbrné
- Pohádka o koktavém princi
- Pohádka o dvou sestrách

Ukázka
Proč pštrosi strkají hlavu do písku

Jistě víte, co se o pštrosích říká – že když se blíží nějaké nebezpečí, strčí honem hlavu do písku a myslí si, že když ho nevidí, žádné nehrozí.
Opravdu si myslíte, že by pštrosi, ti krásní velcí ptáci byli tak hloupí?
No jasně, že nejsou, to je samozřejmě úplně jinak, jenže ono už se zapomnělo, jak to doopravdy bylo, a tak si lidi vymysleli tuhletu povídačku.
A já vám teď povím čistou pravdu. I když vás to asi hodně, ale hodně překvapí.
Ve skutečnosti, ti pštrosi, co strkají hlavu do písku, jsou bývalí fotbaloví brankáři.
Bum! To je překvápko, co? Ale začněme pěkně od začátku.
Tak kdysi před dávnými časy, v dobách, kdy si zvířátka dělala svoje vlastní olympiády (vzpomeňte si třeba na tu příhodu s chobotnicemi a pavouky), probíhaly také fotbalové soutěže. A hned musím prozradit, že právě pštrosové byli velkými fotbalovými přeborníky. Možná si myslíte, že jim to na těch dvou dlouhých nožkách moc neběhá, ale to byste se pořádně spletli. Měli byste někdy vidět pštrosa, když uhání na vlak, to je fofr, jen to fičí. A jak umějí kopnout! Takový pštrosí záložník, když to napálil od vlastní brány, překopl nejen celé hřiště, ale dokonce i celý stadión a balón letěl přes střechu stadiónu do města, doplachtil až k nádraží a tam se rozpleskl o zeď. Pan výpravčí se jednou té rány tak lekl, že spolknul píšťalku a než mu ji vyndali, vlak měl celý den zpoždění.
No prostě, pštrosové byli v tom fotbalu fakt dobří, a kdyby nebylo jedné zdánlivé maličkosti, byli by jistě mistři světa. A v čem byl ten problém? Řeknu vám to.
Oni ti pštrosové, jak uměli běhat a kopat, tak vám nebyli zrovna moc velcí hrdinové. Báli se rány. A nejvíce se báli rány od koní. Tomu se zase není co divit, víte, kůň umí taky pořádně kopnout, to si pište! Raději k němu nikdy nechoďte moc blízko, zvlášť, když vás nezná, dobře vám radím.
Takže když hráli pštrosi proti koním, mělo to hodně často takovýto průběh:
Z druhé půlky hřiště vystartuje velký černý kůň, řítí se na pštrosí bránu, dupe přitom jako stádo slonů a zuřivě frká, až mu pěna lítá od huby, zatímco v pštrosí bráně se krčí chudák brankář, je pořád menší a menší, a když vidí, jak si kůň chystá kopyto k pořádné ráně, vyskočí z branky a uteče. Kůň si pak v klidu dá gól a hrdě odkráčí. Není divu, že to pštrosové proti koním skoro pokaždé pořádně projeli. Oni se sice snažili postavit co nejsilnější obranu tak, aby se útočníci k jejich bráně ani nedostali, ale pokud se dostali, byl z toho vždycky gól.
Ptáte se, na co ti pštrosi vlastně toho brankáře měli? To víte, pravidla jsou pravidla, a nakonec, sem tam i chytil nějakou tu ránu z dálky.
Oni to zkoušeli i nějak obejít, chtěli třeba do brány postavit zajíce, že prý jsou statečnější a rány se nebojí, ale znáte rozhodčí. Že to nejde, když je to pštrosí tým, tak tam musí hrát jenom samí pštrosi a kdesi cosi. Jakoby dneska třeba za Zadní Lhotu nehráli Indiáni z Oklahomy, že. Zajímavé je, že rozhodčím nevadilo, když za vlky hrál i nějaký ten pes. To prý jsou příbuzní a vůbec. No, nešlo s tím hnout.
A tak ti pštrosové pořád přemýšleli, jak to udělat, aby jim ti brankáři neutíkali z brány. Když už nevěděli kudy kam, rozhodli se zajít za skřítkem Bonifácem.
Bonifác zrovna rejpal zahrádku za chaloupkou, že si tam zasadí pár semínek mrkve, tu on má moc rád. Byl to brzo zjara, zrovna před fotbalovou sezónou.
Když mu to pštrosí poselstvo povědělo, co je trápí, podrbal se sázecí lopatkou za uchem:
„Milí pštrosí kamarádi, vždyť já ani nevím, jak se takový fotbal hraje, to bych se na to napřed musel někdy podívat.“
A pštrosové horlivě kývali hlavami, to že je jasné, a proč vlastně ne, ať jen se přijde podívat na příští přípravný zápas proti koním, tam to všechno uvidí na vlastní oči. Na tom se dohodli a s tím se rozloučili.
Bonifác právě tak stačil dorejpat zahrádku, vysázet semínka, přihrnout je hlínou, zadupat botičkama, a už tu byla sobota. Ráno vyskočil na jezevce a jel se podívat na ten zápas.
Když přijel na stadión, sedl si na tribunu, přežvykoval sezamová semínka a pečlivě sledoval, jak ti hráči běhají po hřišti a perou se o mičudu. Koňové to zase vyhráli, a dokonce deset ku jedné. A ten jeden pštrosí byl stejně vlastňák. Po zápase si s pštrosy sedl na čaj.
„Řeknu vám, co si o tom myslím,“ začal rozšafně a usrknul horkého čaje, „ten váš brankář se bojí jenom, když vidí útočníka běžet přes hřiště. Kdyby on ho uviděl až těsně před bránou, nestačil by se leknout a utéct. „
Pštrosové úžasem otevřeli zobáky, „no jo, to je pravda, tak to přesně je,“ přitakávali, „ jenže jak to udělat, aby brankář toho útočníka uviděl až na poslední chvíli a nestačil utéct?“
„Hm,“ zadumal se Bonifác, „a co kdyby si třeba zavázal oči šátkem a rozvázal si je až na poslední chvíli?“
„To nepůjde,“ vrtěli pštrosové chlupatými hlavičkami, „my přece nemáme ruce, máme jen nohy, tak to by si musel sednout na zem, rozvázat šátek, vyskočit, a než to všechno udělá, je tam gól.“
„Jo jo, takhle to opravdu nepůjde,“ přitakal Bonifác, „musím vymyslet něco jiného, dejte mi čas,“ řekl, usedl na jezevce a odjel domů.
Ráno šel zase za chaloupku a pokračoval v práci na zahrádce. A jak tak kouká na ty hromádky hlíny, najednou se ťukl lopatkou do hlavičky.
„A mám to,“ vykřikl, zavolal na jezevce a uháněli zpátky za pštrosy.
„Myslíte, že by vám rozhodčí povolili v brance malý kopeček písku?“ zeptal se těch fotbalistů. Pštrosové se šli poradit za rozhodčími a ti souhlasili pod podmínkou, že stejný kopeček písku budou mít v brance i soupeři.
„A na co to bude?“ ptali se podezíravě.
Pštrosové krčili křídly – jo, to my sami nevíme, čekáme, až nám to prozradí skřítek Bonifác.
„Dobrá, dobrá,“ řekli rozhodčí, „jen ať to není nějaké házení pískem proti soupeři, to bychom nedovolili.“
Když se pštrosi vrátili na hřiště, vysvětlil jim Bonifác svůj plán.
„Je to náramně jednoduché,“ pravil, „váš brankář si sem stoupne, a bude se dívat. Před ním bude ten kopeček písku a za brankou bude stát pomocník. Jakmile brankář uvidí, že se z druhé půlky proti němu rozběhne koňský útočník, strčí hlavu do písku. Tak se ho přestane bát. No, a když útočník přiběhne až před bránu, pomocník zavolá – chytej! Nato brankář vytáhne hlavu z písku a bude chytat. Polekat se a utéct už prostě nestačí.“
„Fantastické,“ žasli pštrosové nad tím ďábelským plánem, „to se musí ihned vyzkoušet.“ Vyzkoušeli a fungovalo to. Víte, každý geniální nápad je v podstatě strašně jednoduchý, jen na to přijít, že.
Při příštím utkání byli koně úplně vedle. Pštrosí brankář už z branky neutíkal, měl hlavu pěkně schovanou v písku a na povel –chytej! ji rychle vytáhl a mohutným odkopem střelu vyrazil.
Situace se úplně obrátila a pštrosi to vyhráli na celé čáře. Z radosti nad tím vítězstvím a nad tím výborným nápadem darovali Bonifácovi jedno pštrosí vejce. Ono se řekne – vejce, ale víte jak je takové pštrosí vejce veliké? To byste, milí zlatí, ani neunesli. To se ví, že by takové vejce sám Bonifác nesnědl ani za rok. Udělal v lese velkou oslavu a pozval na ni všechny kamarády. Ani vy nezapomínejte na své kamarády, když se vám něco povede. Oni budou mít radost s vámi a všem vám bude dobře.
A jak to bylo dál s těmi pštrosy?
Ale tak všelijak. Fotbal už dávno nehrají, ale běhat a kopat umí pořád dobře. A sem tam některý z těch bývalých brankářů strčí cvičně hlavu do písku, jen tak, aby to nezapomněl. A nikdo neví, že kdyby na něj vykřikl –chytej!, pštros by vyskočil a hned by se chystal vyrazit střelu. A dobře, že to nikdo neví, jenom vy a já, protože kdyby se to lidi dozvěděli, to by potom v Zoo bylo samé –chytej!, a pštrosové by se ulítali.
Nedávno jsem někde četl, že kdesi v Tramtárii závodí na pštrosech, jako se závodí na koních. Tak vidíte, třeba se ti pštrosi k fotbalu zase vrátí.
Sportu zdar!


cara

 

FAUST a ZUZANKA

Vyšlo v r. 2005 vlastním nákladem v počtu 500 výtisků. Pro omezený počet zájemců dosud na skladě.

Je to poněkud hořkosladká novela o pozdní lásce, o přátelství a zklamíní. Doba nedávno minulá byla mnohdy i prověrkou charakterú. Ti nejlepší z nás se nikdy nesmířili s nesvobodou a odmítli vést dvojí život. Měli to těžké a jedinou jejich odměnou bylo dobré svědomí. Většina z nás se snažila nějak žít. Ale byli i tací, kteží se na vlně nesli, pokud přímo vlnobití nedělali. Neměli bychom jim to zapomínat. To byl zl� smysl. Ale někdy se život tak zamotá, že se proti své vůli ocitneme v tom nedefinovatelném prostoru mezi dobrem a zlem a nevíme jak z toho ven. Hřích se prostě jaksi "přihodí". Co s tím? v modlitbě klřesťané prosí Boha: "..a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme svým viníkům". Je správné odpustit? Hrdina této knihy je zdrcen černou zradou svého nejlepšího přítele a jeho vinu mu nemíní odpustit. Ale pak se stane něco, co ho přinutí vrátit se do minulosti a hledat pravdu.
Kniha by mohla nést utajený podtitul "I muži mají své sny.."



cara

 

ŠIBALSKÉ KOUSKY SKŘÍTKA BONIFÁCE

Třetí kniha vyprávění o lesním skřítkovi Bonifácovi a o zvířátkách v lese
Vydalo v r. 2016 nakladatelství OPS Kanina
Obálka a ilustrace Jaromír František Palme.

Kniha nás opět zavede do lesa, kde řádí skřítek Bonifác a jeho zvířátka.

Obsah:

O ptákovi, který tam má zpátečku
Kdo dělá počasí
Kde má moře špunt
Kde je schován největší poklad světa
I mravenci mají svoje krávy
Proč mají krávy tři žaludky a my jenom jeden
Jak se motýl Babočka stal Admirálem
Proč jsou kozy pořád v opozici
Proč vlastně straky kradou jako straky
Kam kukačky schovávají svoje děti
Proč nám tchoři nevoní
Proč si medvídek mýval všechno umývá
Jak přišli nosorožci k tomu rohu na nose
Jakou barvu má vlastně chameleon
Krásný šátek z housenek
O podivném zvířeti s kachním zobákem
Jak udělat z komára velblouda
Proč to mají sovy vzhůru nohama
Jak berušky přišly o tu osmou tečku
Jak Bonifác houby sázel
Na co se chytají lelky
Proč mají osli tak dlouhé uši a nemají rádi guláš
Proč si bobři strouhají stromy do tužky a staví hráze
Kde lišky dávají dobrou noc

Pro děti spisovatel uspořádal výtvarnou soutěž o nejhezčí ilustraci k povídkám o Bonifácovi. Sešlo se jich moc, jako much. Několik z těch hezkých obrázků najdete i v této knize.

Ukázka – Jak berušky přišly o tu osmou tečku
Správně se berušky jmenují slunéčka sedmitečná, ale my jim říkáme berušky, protože je máme rádi. Jsou celé červené, a na zádech mají sedm teček, pěkně jednu vedle druhé, až na tu poslední, ta je uprostřed, a připomíná nám, že původně těch teček bylo vlastně osm, ale ta osmá se někam ztratila, ví někdo, kam? Nevíte? Tím se netrapte, to nemůžete vědět, protože to přesně nevědí ani berušky. Ztratila se jim kdysi dávno, tak dávno, že dnes už některé berušky ani neví, že ji měly. Ale ty starší berušky si to dobře pamatují a čas od času vyletí hodně vysoko a pátrají po ní. Ta ztracená osmá tečka je totiž dodnes neobjasněná detektivní záhada. Pokud máte rádi záhady, čtěte dál, pokud ne, odložte tuto knížku a přečtěte si raději něco jiného. Hotovo? Tak jdeme na to!

V těch dávných časech tu na Zemi bydlela jenom zvířátka, lidé v té době bydleli na Měsíci a na Zemi se teprve chystali. A tak zvířátka tu měla eldorádo a dělala si, co chtěla a vlastně nedělala nic, jen si to užívala. Jenomže z lenošení a dlouhé chvíle se občas narodí něco nedobrého. Jako s těmi beruškami. Ty bydlely na velikém stromě a neustále se hašteřily. Napřed se hádaly o to, kde má která bydlet, pak zase o to, co se bude vařit na večeři a nakonec, a to nejvíc o to, která je hezčí než ty druhé. Hádaly se dlouho a vytrvale, až to probudilo starého lišáka, který měl doupě právě pod tím stromem, a právě si dopřával odpoledního spánku po vydatném obědě. Lišák otevřel jedno oko, pak druhé, pak vylezl ven a řekl těm rozhádaným sluníčkům, „už vás holky poslouchám delší dobu a myslím si, že to vaše dohadování nemá žádnou cenu. Jste všechny moc pěkné, ale musím vám říct, že byste mohly být ještě daleko hezčí, kdybyste chtěly.“

No, to byla rána do bubnu, to snad neměl lišák ani říkat! V tu ránu byly všechny kolem něho a křičely jedna přes druhou, „jak bychom mohly být hezčí, řekni jak!“

Lišákovi šlo však hlavně o to, aby je dostal pryč od toho stromu, aby mohl v klidu dospat. Něco si musí honem vymyslet! Zamyslel se a pak povídá:

„Kdybyste se vykoupaly ve stříbrné měsíční lázni, byly byste krásné jako měsíční záře.“

„Ó, ó,“ křičely všechny berušky, „to bychom hrozně chtěly, jak bychom to měly udělat?“

„V noci,“ vymýšlel si dál starý lišák, „když měsíc v úplňku zasvítí na jezero, vytvoří se na hladině ta stříbrná měsíční lázeň a v té se vykoupete. Pak budete ze všech nejkrásnější.“ To řekl a zalezl si zpátky do doupěte.

Teď od nich snad bude aspoň na chvíli pokoj, pomyslel si. Berušky skutečně nastartovaly křídla a rozletěly se k jezeru.

„Počkejte,“ volala za nimi beruška Chytruška, „teď to nemá cenu tam letět, lišák přece říkal v noci za úplňku měsíce.“ Berušky přistály na louce, „no, to je fakt, to nemá cenu tam teď letět, počkáme do noci,“ říkaly si mezi sebou.

„A kromě toho, kdo ví, jestli si na nás ten starý lišák něco nevymyslel,“ radila dál Chytruška, „myslím, že bychom se měly zeptat skřítka Bonifáce, jestli je to vůbec pravda.“

„To jo, to ano“, souhlasily berušky a nastartovaly zase křídla, ale zamířily opačným směrem, k chaloupce skřítka Bonifáce.

Bonifác ležel pod dubem a na tabletu vyťukával nějakou esemesku. Když mu berušky vypověděly, co jim řekl starý lišák, usmál se a řekl, „nebudu vám tajit, že lišák si rád vymýšlí, jen aby se vás zbavil, ale tentokrát se náhodou trefil. Ta stříbrná lázeň opravdu existuje a opravdu vám může dodat stříbrný měsíční lesk.“

„Opravdu? Skutečně? Tak je to přece pravda,“ říkali si berušky mezi sebou.

„Ano,“ pokračoval skřítek, „ale musíte udělat jednu důležitou věc, a sice než vstoupíte do té lázně, musíte si sundat všechny tečky, co máte na krovkách, jinak by se vám smyly.“

„Ó, to by bylo neštěstí,“ lekly se berušky, „to je teda určitě musíme sundat a někam si je schovat.“

Opustily skřítka Bonifáce a radily se, kam by měly schovat ty svoje tečky. Nakonec vybraly vykotlanou dutinu ve starém dubu. Tam si je sundaly a uložily je dovnitř a ucpaly mechem. Pak se vydaly dát si tu stříbrnou lázeň na jezeře. Měly ale smůlu, že je viděly dvě mšice, které se pásly nedaleko na větvičce bezu. Co to tam ty berušky schovaly, dohadovaly se. Šly se podívat, a ejhle – beruščí tečky! Jedna mšice tu jednu tečku ochutnala a olízla se, to je, pane, dobrota! Druhá mšice neváhala a zakousla se taky do jedné, ó, to to ale chutná! Zavolaly další mšice a všechny spolu se daly do těch teček, co hrdlo ráčilo. Než se berušky zase objevily, spásly jich spoustu.

Když k té kotlině dorazila první beruška, podivila se – tak se mi zdá, že těch teček nějak ubylo, je to možné? Tu uviděla opodál jednu mšici, jak do sebe láduje zbytek té jedné tečky. Rozběhla se za ní, ale mšice byla rychlejší a zalezla pod kůru, kam na ni beruška nedosáhla.

„I ty jedna darebačko,“ hrozila na ni beruška, ale mšice se jen smála. Mezitím přišly k dutině i ostatní berušky a taky viděly, že hodně teček někam zmizelo. Naskládaly si je na krovky, ale už si jich tam nemohly dát osm, na každou vyšlo tak tak sedm teček, nic víc.

„Kam se jen ty tečky poděly,“ dohadovaly se, „že by je někdo někam schoval?“

„Prosím, já jsem viděla mšici, jak tu jednu tečku snědla,“ hlásila ta, které přišla první. Že by je snědly mšice? Berušky tomu nemohly uvěřit, za tak krátkou dobu by to přece nemohly stihnout! Ne, pár jich asi snědly, to jo, ale ty ostatní tečky někdo někam schoval, shodly se všechny berušky. A tak od té doby berušky létají sem a tam a hledají ty osmé tečky, někde přece musí být. Ale pro jistotu mšice rády nemají a běda některé, když se objeví příliš blízko berušce, šup! a slupne ji jako malinu.


cara

 

TSUNAMI

Román
Vydalo v r. 2015 nakladatelství OPS Kanina.
Obálka a ilustrace od brněnské malířky Věry Chloupkové

Tsunami je román z nedávné současnosti, jeho děj se odehrává v r. 2004 a 2005. Jádrem příběhu je život a osudy tří přátel, kteří se rozhodli založit si vlastní firmu na reklamu. Příběh vtahuje do děje také jejich rodinné příslušníky a přátele. Děj se sice odehrává v Plzni, ale to pro samotné vyprávění není nijak důležité, podobný příběh by se mohl odehrát v podstatě kdekoliv v této zemi. Hlavní postavou knihy je Viktor, hybná síla společenství, muž chytrý, inteligentní a schopný. Jeho Achilovou patou je však problém sžít se s lidmi s jinou barvou kůže, jinou národností, jinou sexuální orientací, zkrátka se vším, co mu připadá jiné a nepřijatelné. Se svou xenofobií neustále naráží jak u rodiny, tak i u svých přátel, ale on to nevnímá jako problém. Jeho osud si však s ním zahraje obvyklou hru, která se nazývá – odříkaného chleba největší krajíc. Přímo ve své rodině se musí potýkat s odlišnostmi, které bytostně nesnáší. Zažije také rodinnou tragédií a tento zážitek, společně s dalšími událostmi ho posléze přiměje zásadně změnit dosavadní názory. Důležitou roli v tom hraje také tajemná kráska z Východu.

Název Tsunami má jenom zdánlivě souvislost s tragickou událostí roku 2004 v jihovýchodní Asii. V této knize je tento příběh jenom epizodou, i když důležitou. Ve skutečnosti se to důležité tsunami odehrává v hlavě a mysli našeho Viktora.


cara

 

ROBINSONI NA PIVONI

Rozmarné povídání, vypráví pes Baron Vydalo v r. 2016 nakladatelství OPS Kanina
Obálka a ilustrace Jaromír František Palme

Robinsoni na Pivoni je humorné vyprávění o tom, co majitelé malého penzionu prožili v něm a v osadě Pivoň za sedm let provozování penzionu. Kniha je pojata tak, že ji vlastně vypráví jejich pes Baron, který tam s nimi donedávna žil. Podívejte se očima Barona na to, jak to chodí na Pivoni, jak objevovali ztracené vesnice, jak dělali ze starého penzionu nový, jak jim zamrzla voda, jak vypadá taková pivoňská pouť, jak se mu narodily koťata, jak se prali s pralesem, jak prožili Silvestr s chůvičkama, jak paní domácí dostala Zlatou vařečku, jak to vypadá, když je na Pivoni abnormální hic, jak kopali studnu a mnoho dalších dobrodružství. Zasmějete se u toho a svět vám bude připadat hned hezčí.

Tady je jedna povídka: Jak se mě narodily koťata

Tak to musím začít pěkně vod začátku. Už hned, dyž sme se nastěhovali do toho našeho penzyjónu, vobjevila se u nás nějaká kočka. Napřed mě vobcházela širokým vobloukem a tvářila se ostražitě, asi se bála, že po ní skočím. Proč bych to, prosím vás dělal, já sem byl rád, že mám nějakou společnost a kromě toho se mi taky dost líbila. Dyž se mě přestala bát, lehávala se mnou v pelechu a navzájem sme se hřáli. Měla krásnej jemnej kožíšek a uhlazený způsoby. Ta dyž šla po dvoře, bylo to, jako dyž dvorní dáma chodí po nádvoří nějakýho zámku.

Naši byli taky rádi, že máme kočku, páč, jak říkali, aspoň nás nesežerou myši. Říkali to významně přede mnou, to si snad mysleli, že je budu chytat já? Mě myši nechutnají ani dyž sem hodně hladovej, což se mi tu vlastně vůbec nestává. Jen si to zkuste se do ní zakousnout, hned uznáte, že to není žádnej pamlsek. Ale kočky je chytají rády, von je to pro ně takovej sport, A taky touží po uznání. Kočka, dyž chytí myš, tak ji vodnese na práh, sedne si na zadek a čeká, až panička vyjde ven a pochválí ji, jak je šikovná. A dá jí za to mlíčko do mističky. Tak po takovým chválení já nebažím a vo mlíčko nestojím.

Naše kočka Micka větší část dne prospí a v noci vychází na lov. Někdy něco chytne, někdy ne. Někdy chytne i dvě myši, zanese je před práh a čeká na tu její vodměnu. No, to je takovej její úlet, ale já to velkoryse přehlížím.

Jeden čas se ale toulala po nocích celej tejden, nepřinesla žádnou myš, zato byla celá utahaná, že sotva pletla nohama a spala celej den jako zabitá. Vod toho času začala tloustnout. Napřed jen maličko, ale pak porád víc a víc, až se sotva plazila po zemi. Nežer tolik – radil sem jí, - nebo praskneš. Votevřela na mě jenom jedno voko a malátným hlasem mi řekla – houby tomu rozumíš. No, dyž nerozumím, tak nerozumím, já jenom vím, že dyž se moc nažeru, tak sotva chodím a nic do mě není. Ale dyž nedá na moje dobře míněný rady...

Po pár dnech sme zase jeli se strejdou někam na vejlet a vrátili sme se až večer. Dyž sem vyskočil z auta, už sem z dálky slyšel nějaký zvuky z mojí boudy. Přišlo mi to divný a šel sem se tam kouknout, co se jako děje. A vona v tý boudě ležela naše Micka, a s ní nějaký malý kousky, který se tam převalovaly a pískaly. Čuměl sem na to a vůbec sem to nechápal. Jak se to mohlo stát? Ani nevím, že bysme spolu něco měli a najednou tohle.

„Můžeme tady pár dní zůstat?“ mňoukla na mě Micka a zamrkala jedním vokem. „No, to je samozřejmý, jak dlouho budeš chtít,“ vodpověděl sem, pyšnej na svůj novej stav. Vod tý doby sem lehával u boudy a hlídal naše děti, dyž Micka byla zrovna někde pryč. Těšil sem se na to, až začnou konečně mluvit po našem, po psím. Ale vony kupodivu začaly mňoukat! Byl sem z toho zklamanej, ale pak sem musel uznat, že mají právo mít taky něco po mámě, že jo. A tak už sem nebyl zklamanej a měl sem je rád, ať mluvily tak nebo jinak. Koťata rostly jako z vody, ačkoliv pily mlíčko, jako jejich máma. Dyž povyrostly, lehávaly se mnou a s Mickou v mým pelíšku a bylo tam tak plno, že sme se tam skoro ani nevešli. A dyž sem si lehl na sluníčko, vylezly mi na záda a nakládaly se tam vedle sebe jako korálky na niti. Hosti si to fotili a byli z toho úplně paf. Jo, byly to krásný časy, jenomže to dlouho nevydrželo, bohužel. Koťata už pak byly velký a začaly se toulat, hlavně kocouři, a dlouho netrvalo a zmizeli nadobro. Zůstaly nám jenom dvě kočičky a ty si rozebrali sousedi. A dyž se u nás vobjevil Blesk, bylo po kočkách a koťatech docela. Ale to už je jiná kapitola.

nahoru